převládající šeď v barevných dnech
Už to se mnou jde zase z kopce.
A to jsem si slíbila, že to tak už nebude.
(Od jisté doby)
Slíbila jsem to sama sobě! (Lžu sama sobě)
Lhát sama sobě jsem také nechtěla nikdy.
Kdo mi uklidí pokoj plný povalujících se kusů oblečení, načichlých nepříjemnou vůní včerejších zážitků a smíchu. Dokonce i při tom smíchu zdánlivě vzdálenému realitě jsem pociťovala že mě opět čeká spoustu věcí, které si zítra dopoledne v 10:34 budu uvědomovat ještě daleko více.
Možná je teď na místě omluvit se někomu.
ALe proč člověk pociťuje, že se musí za vše omlouvat? Měla bych se snad omlouvat za věci, které bych možná znovu udělala? Jsem si jistá, že by to nastalo opět. Jen se člověku občas naskytne možnost, jak to všechno obejít bez jakéhokoliv studu. (Třeba trochu vína. Červeného. Lehce se pije.)
Neumím se smířit s tím, že něco není tak, jak bych chtěla.
Možná to tak vypadá, ale...
...ale není to tak.
Ve skutečnosti se snažím všechno změnit, a poprvé v životě (ano poprvé!!) nepracuji jen ve snech.
Řekla bych, že poprvé v životě jsem vyslovila pár slov a dívala se přitom na někoho.Možná ten člověk se díval na mě. Věděl, že to není v pořádku, že já nejsem v pořádku. (Ostatně on také nebyl úplně v pořádku). Bylo to zvláštní. Nezlobil se na mě, to vím jistě. Možná to mě uklidňovalo a dál jsem se dívala. Jedním směrem.
Tak co? Měla bych se snad omluvit? Když mi to ani TEĎ nepřijde jako lež. Udělala bych to, vyslovila bych ty slova a znovu se dívala do té hnědé barvy. Do té hluboké hnědé barvy a ráda bych se v ní topila. Nerozumím tomu, jak se to mohlo stát, ale věřím tomu, že jsem si to nevymyslela. Že to je celé pravda, a že se omlouvat nebudu.
Třeba jsem si včera změnila život, kdoví.