Mám radši zimu než léto
Tak k té zimě. Mám jí ráda hned po začínajícím podzimu. Mnohem radši než pálící slunce.
Léto je dobré jen k pár věcem. Mohu si kdykoliv sundat boty a projít se po rozpálené zemi bosa. Mohu nasednout na kolo a jet k rybníku, kam si můžu lehnout pod strom a číst si. Také občas cítím stesk když si vzpomenu na letní prázdniy, na rodinné výlety a dobrodružné proplouvání Vltavou a spaní pod stanem. To všechno mě ale neuspokojuje víc, než zima. Alespoň mám ted při pohledu ven takový pocit.
Nevím, jestli je zima dobrá k více věcem, ale rozhodně mi připadají ohromnější než letní sportování.
Každý přece znáte pohled na první sníh. Nemůžu se nikdy nasytit pohledem na tolik bílé barvy, kterou nám kdosi po barevném podzimu připravil.
(Nemám ráda zeměpis, který se snaží jakýkoliv přírodní jev odůvodnit. Nesnáším výrok, že žádné nebe neexistuje a že sníh je forma atmosferické srážky)
Sice toho sněhu v listopadu moc nezbyde, ale je.
Dnes je sobota a já jsem se probudila v půl jedenácté. Vstala jsem, rozhrnula závěsy oddělující tmavý pokoj od bílého dne a měla jsem zvláštní pocit. Pocit jako jsem mívala, když jsem byla malá.. Sedmiletá slečna čekající na Vánoce. Tehdy spíše na dárky, ale přesto pro mě Vánoce představovaly tolik krásy co teď.
Vánoce miluji, protože mám ráda vůni cukroví. Nejím ho moc, ale spíše chodím po domě a snažím se zachytit tu vůni. Občas se vůně mísí s purpurou, františkem nebo prostě... vůní radosti.
O Vánocích ale, myslím, ještě napíšu.
A právě teď mám takový pocit. Nedokázala jsem uvěřit, že je teprve polovina listopadu. A že lidé si ještě nepřejí Veselé Vánoce..
Já si ale ještě počkám..