A zase a zase
Proč jsou víkendy tak vrtkavé a v sobotu večer je vám nádherně, připadáte si jako nejsvobodnější částice v lidském vesmíru? Tančíte a třeba v náruči konkrétního někoho. Víte, že tohle skončí a možná pak ani nezačne. Byla jsem ale šťastná protože v tom stavu rozmazané naděje a štěstím ostatních lidí jsem si myslela, že všechno ostatní než tahle chvíle bude definitivně vymazáno z mého světa, ze světa ostatních lidí co mají nenaplněný život.
To štěstí proudilo mezi všemi. Řeknu vám, nezažila jsem větší extázi než hledět na dav šťastných lidí. Smáli jsme se, tančili, pili, skákali, dávali se do řeči, skládali si komplimenty a celý večer byl v našem vlastnictví. Už jsem si nepřipouštěla, že to moje štěstí někdy odejde.
Protože možná se to stalo, ale možná se to taky stane. Štěstí mi ale najednou řeklo „Ahoj a někdy příště“ a není to žádná metafora nebo metonymie, ani personifikace. Není to hyperbola, není to oxymoron, není to básnický přívlastek a není to sen. Já jsem to dost zřetelně slyšela. Dokonce jsem cítila, jak se mě to pustilo a opravdu. A já ten večer byla stejně dál veselá, protože štěstí mě naplnilo do zásoby. Je to hezké.
Potom se probudíte a je neděle. Když jsem byla malá, měla jsem ráda neděle. Protože jsem cítila na vesnici čerstvý vzduch a slavnostní atmosféru. Atmosféru voňavých bohatých obědů, domácích úklidů a nic jiného. Možná jsem pak šla do školky, nebo do školy. Ale tenkrát mi tyhle ústavy tolik nekomplikovaly život. Proč to tak je? Proč mi to jediné štěstí, které mám, vezme škola?
Tímhle příspěvkem chci pouze říct, že závidím všem, kteří v neděli odpoledne nemají co na práci a můžou se jít projít třeba do slunečního dne, jaký jsem 10. února ještě nikdy neviděla.
Chci tím říct.. Doufám, že život není tak nespravedlivý, jak se mi poslední roky jevil. Doufám, že včera to všechno bylo víc, než jenom prchavé štěstí, co uteklo po valčíku domů.