sociální agregát
Někdy jedu jen tak v autobuse nebo v tramvaji a koukám na ty ranní tváře. (Někdy i odpolední a tak.)
Říkám si: To je dobře, že zrovna s těmito lidmi teď patřím do jedné velké skupiny, do jednoho sociálního agregátu.
Támhle stojí jeden chlapec a musí stát. Asi jako já. Možná oba dva patříme do skupiny lidí, co nemají rádi přeplněné autobusy. Nebo lidí, které zrovna bolí děsně nohy a zvedá se žaludek.
To je dobře, že zrovna s ním.
Vypadá mile.
(Když jsem tohle psala a seděla jsem v autobuse, zrovna jsem zahlédla venku na přechodu Juditku. Jenom chci, aby to věděla. Myslím, že jsem zrovna psala slovo „mile“)