Příběh
Já nevím.
Nevím, jestli optimistický text, jak jsem v pátek tvrdila.
Netuším.
A nevím, jestli jde a jestli můžu TO VŠECHNO napsat právě sem.
Nejde mi o to, že je to přeci jenom veřejný, recesní a pseudointelektuální blog. Jde mi v první řadě o to, že mým prostředkem pro vysvětlení TOHO VŠEHO jsou písmena, a to je sakra málo.
Asi to nepůjde, ale pokusím se.
TYGR aneb jak je potkávám a oni odchází a potkají jiné tygry a jak je já už nemám ráda
Mám ráda svého tygra. On sice neví, že je můj, ale já to vím. Ten tygr vůbec nezlobí.
Je milý k lidem (ke všem) ale nechá se hladit jenom někdy a od někoho. Někdy ho hladím.
A když ne, tak mě mrzí, že ho hladit nemůžu, protože má krásnou hebkou srst. Kromě hebké srsti má kulaté hluboké oči a někdo se ho bojí. Jaké bývají oči tygrů? Hnědé? Jestli ne, tak je tohle speciální druh tygra. Hodně si spolu hrajeme. (Nutno podotknout, že on stále neví, že je můj. Možná si myslí, že je všech, jen já že ho ráda hladím a hraju si.) Možná si myslí, že jsem malá bláznivá infantilní holka, co pokouší tygry a hraje o život. Přeci jenom… tygr je nebezpečný.
Já nevím, prostě mám tygry ráda. Jen některé. Tygři jsou přeci od toho, abyste byli na nich závislí a stýskalo se vám po nich. No a tak jsem seděla a čekala. On byl asi zavřený ve své kleci a přestože slíbil, že si půjde hrát, nepřišel. Bylo tam spoustu jiných tygrů. Velkých, ustaraných, hodných, smutných, nostalgických, malých, výrazných a nevýrazných, opilých a střízlivých. Někteří přicházeli. Jenže já čekala na toho mého (stále nevěděl, že je můj).
Přišel jiný tygr a já šla na chvíli s ním. Povídá:
-Kde máš svého tygra? (Vidíte? Všichni věří, že je můj.)
-Nepřišel. Nevíš ty, kde by mohl být?
-Říkal, že přijde. Že tu bude. Není tu. Nevím.
A tím pro mě ten večer (prozatím) skončila zábava. Protože nemám ráda, když se neplní sliby. Nemám ráda samotu a ostatní sápající se tygry, když dobře vědí, že mi není dobře.
Nedokázala jsem se nějak smát. Vše pro mě ztratilo smysl.
Uplynuly asi čtyři hodiny.
Tygr, s nímž jsem vedla předtím rozhovor přiběhl.
-Pojď! Pojď se mnou! Poběž! Mám pro tebe překvapení.
Nic jsem neřekla. Nebylo třeba. Mám ráda překvapení.
MŮJ tygr tam seděl. Nějak se tam ocitl a ostatní tygři mě přivolali. Věděli, že je můj. Jen on to pořád nevěděl a neví.
Tygři bývají někdy slepí, když jde o ně.
Smála jsem se. Nebo spíš… usmívala. Seděla jsem s tygrem a bylo o čem mluvit. Myslím, že on se také usmíval a byl milý, tak jak on je vždycky. Bylo mi příjemné, jak mu září oči.
Nebyly teď jen hnědé. Hlavně tam bylo to nevyřčené slovo.
A pak následovaly dvě krásné hodiny. Myslím, že to nebyl subjektivní pocit. Něco takového je až moc objektivní. Tygr.
Abych se dostala ale k pointě…
Následoval rozhovor, který jsem začala:
-Co budeš tady po tom všem dělat?
-Jako dneska tady po tomhle?
-Ano. Po tomhle.
-Coby… půjdu domů.
-Pojď se mnou na procházku. Prosím. (Byly tři hodiny v noci. Čas jako pro to stvořený.)
-Ne, půjdu spát.
(Co dělat, po takové odpovědí? Nic. Přesně to, jsem dělala. Tygr pak začal ale sám a tím to všechno dovršil.)
-Víš, já měl taky tygra, dřív. A máme trochu nedořešené vztahy. Promiň.
-Nedořešené vztahy? Ta procházka nemá nic společného s tvými vztahy. (Nevím, proč jsem to říkala, když jsem věděla, že s tím má společného všechno.)
-Já vím. Ale promiň.
A pak už nebylo nic hezkého. Tygr utekl a byl milý k ostatním. A mě vymizel úsměv ze rtů.
Ten večer už nepřišel.
Oblékla jsem si kabát a odešla jsem. U dveří jsem se otočila a vrátila jsem se. Šla jsem k němu a k těm ostatním, co byli na sebe milí. (I s mým tygrem.) Zaťukala jsem na tygra, on se otočil. Řekla jsem:
-Ahoj.
A on řekl:
-Ahoj.
A já věděla, že je to zřejmě to poslední. Viděla jsem to, v očích měl prázdno, žádná nevyřčená slova, jen hloubka zůstala.
Těmito dvěma slovy byl zakončen příběh o tygru, jenž je láska.
ach jo
(woman who fell to earth, 4. 4. 2008 19:58)