noční sny
Chodím babičce zalejvat kytky a při tom často přemýšlím o babičce a jejich kytkách a taky jenom o babičce...
Zdál se mi sen. Zdálo se mi jich dnes spoustu. Začalo to tím, že jsem měla přítele, co vypadal jako ten kluk, s kterým jsem se seznámila v Uherském Hradišti. Chodili jsme spolu krátce, ale byl to docela pevný vztah. (Co se ze snu všechno dá pocítit?) On byl trochu labilní a citlivý. Jmenoval se Milan. Tedy na začátku snu se tak jmenoval. Na konci to byl Standa. Byli jsme oba dva na divadelním představení a já byla vyzvána, abych si šla na pódium zahrát taky. S chutí jsem šla. Měla jsem sehrát milostnou scénu se ženou. OK.
Tak jsme si tak hrály milostnou scénu, kouknu do hlediště a tam sedí Milan
a má oči plné slz. Došlo mi, že asi žárlí. Odešel pryč. Tak já jsem tedy rychle dohrála svou roli a běžela jsem za ním. Cestou jsem potkala mého bývalého spolužáka Patrika, který mi řekl "To jsi neměla dělat, to s tou rolí. Milan si kvůli tomu uřízl prst, přijel pro něj táta a teď jedou do nemocnice."
Zastavilo se mi srdce, běžela jsem za jedoucím autem, které odváželo Milana do nemocnice a křičela jsem "Milane! Milane!" Vedle stály dvě slečny nesympaticky vyhlížející a smály se mi, že tak křičím.
Auto odjelo.
Zhroutila jsem se na zem jako v romantickém dramatu a brečela jsem.
Pak jsem mu napsala dopis, ve kterém jsem ho oslovovala Stando.
Pak už nevím...
2.část snu začínala tak, že jsme opět sehrávali příběh, tentokrát to bylo na filmovém plátně a hrála jsem ho s mou gymnazijní třídou. Vedli jsme mezi sebou dialogy, které normálně vedeme běžně ve škole, jen s rozdílem, že jsme u toho byli natáčeni. Pak jsem se jakoby ocitla v kůži diváka a na celý film koukala. Všichni jsme byli nadabovaní, hlavně Sam se Šimonem. Vedli mezi sebou nějaký z jejich Pat-a-Matovských rozhovorů.
S Aničkou jsme na to nevěřícně koukaly a říkaly jsme si,jak je možné, že někdo může dopustit to, aby byl rozhovor Sama a Šimona nadabovaný, že to úplně postrádá smysl.
3.část snu pokračovala ve škole, kam jsem přišla pozdě a všichni posedávali na lavičkách před třídou (nemáme tam lavičky), měli prázdný papír a tužku. Ptala jsem se, co se děje, a Ája Bočanová, ačkoliv se mnou teď do třídy nechodí, mi oznámila, že píšeme kontrolní test z literatury.
Naštěstí mě Anička v té chvíli probudila slovy "Už je půl dvanáctý!"
..a já ten test psát nemusela.