Mé sny
Vešla jsem do nějakého naprosto obyčejného obchodu a stoupla jsem si na konec fronty.
Za pultem stál nějaký mladý sympatický muž. Měl spoustu práce.
Každý člověk ve frontě přede mnou si přál od něho oloupat a nakrájet jednu bramboru.
Přišlo mi to vtipné, protože já si to přála taky.
Chtěla jsem s ním navázat kontakt, a tak jsem přemýšlela, co mu řeknu, až přijdu na řadu.
Rozhodla jsem se, že mu řeknu, aby hádal, co si přeju.
Když na mě ale přišla řada, zjistila jsem, že toho muže znám. Došlo mi, kdo to je a byla jsem za to neuvěřitelně šťastná.
(Ale neprozradím vám, kdo to byl.)
Naklonil se, opřel se lokty o pult a dlaní si podložil hlavu. Usmíval se.
Něco mi říkal, ale já vůbec neslyšela co, jenom jsem viděla, jak otevírá ústa.
Předpokládala jsem, že to nebylo nic důležitého, a tak jsem se rozhodla tedy říct to, co jsem si tak dlouho připravovala.
„Hádej, co si jdu koupit já!“
„Nakrájenou bramboru, tu si kupujou všichni!“ řekl a znova se usmál.
Nešel mi jí ale nakrájet. V tom se vedle mě ocitlo spoustu mých přátel a pozorovali nás.
Vzal mi ruku do jeho dlaně a jeho dlaň byla teplá.
Pak jsme se objali a vydrželi v objetí déle než 5 minut (určitě).
Pak tohle skončilo a na stropě se promítal film. Byl hezky výtvarně ztvárněný, ale už tam běžely konečné titulky.
„Už to skončilo!“ řekla mi kamarádka.
Nevím, co to bylo za film. Vím jenom, že jsem ho vždycky chtěla hrozně vidět a že to nebyl Občan pes.
Pak mi ale došlo (nebo mi to někdo řekl-to už nevím), že ten děj filmu bylo to, co se stalo mě předtím. Jak jsem šla koupit bramboru, jak jsem potkala toho chlapce.
Tak jsem byla ráda, že jsem ten film konečně viděla!
(A dokonce zažila…)
...
(blue moon, 22. 1. 2008 18:47)