hudební extáze
Ve zvláštním rozpoložení někde pod kůží a možná ještě hlouběji jsem založila kategorii Hudba. Vlastně jsem ani netušila, že tu doposud nebyla.
Jak začít.. Zkrátka dostala jsem se do euforie ze skladby. Tentokrát to nemusel být Beethoven a já si nemusela připadat jako Alex DeLarge, protože tahle skladba vyvolává jiné pocity než úderné dominantní tóny Ninth Symphony.
Nedávno mi drahá paní učitelka klavíristka přinesla noty. Na obyčejném bílém papíře byly obyčejné černé puntíky. Komu tyhle puntíky připadají tak geniální, jako mě? Komu to přijde jako kouzlo, že se z malých znaků dá vytvořit příběh linoucí se skrz klávesy starého piána?
Dala noty před sebe, sedla před klavír, položila na něj prsty a hrála. Pak dohrála. A mezi tím se seběhlo všechno možné ale já nechci moc přehánět. Zkrátka když se mě zeptala: „Tak co, líbí se ti aspoň trochu?“ Nedokázala jsem slovy popsat, jak MOC se mi to líbí.
Byl to CLAUDE DEBUSSY. Byla to ARABESKA.
Já tak miluji impresionismus. Miluji ho jako momentální pohled z okna ven, kde vidím jen oranžovou šmouhu za tmavými stromy, které se říká slunce. Myslím, že ho mám ráda stejně jako sníh a to všechno hezké dohromady. Vždyť ono to všechno v té jedné skladbě je. Je v ní to slunce, je v ní ten sníh. Je v ní ráno, odpoledne i večer. Je v ní oběd, školní přestávka. Dlouhý tanec, začátek prázdnin, schůzky s milými lidmi, zpěv. Je v ní báseň a láska. Je v ní jaro, léto, podzim, zima. Hlavně jaro. Tak se kochejte, prosím.