euforijní stavy
Včera jsem viděla film. Jeden z těch filmů, které mi změnily život. Doposud to byla Amélie z Montmartru, Nauka o snech a do třetice jsem k nim včera měla tu čest přiřadit další a to z české kinematografie.
Lásky mezi kapkami deště
Možná jsem jenom ve chvilkové euforii. Přinesla mi ho máma a říká: To se ti bude líbit.
Má mě prokouknutou. Ale v něčem se spletla. Mně se nelíbil. Mě naprosto okouzlil.
Příběh se odehrává ve 30.letech v době hospodářské krize a ovdovělý obuvník v podání geniálního Vladimíra Menšíka přichází o práci. Jeho dva synové dospívají a protloukají se prvorepublikovým světem. Mladší Kajda píše básně. Také umí běhat mezi kapkami deště. Jednoho dne narazí na mladou drzou dívku, která ho učaruje. Napíše pro ní báseň Milenka v cylindru. Spolu najdou krásnou zahradu téměř jako ta Trnkova. Spolu na těchto místech tráví spoustu času. Běhají, leží, utíkají před dešťovými kapkami, líbají se, jedí ovoce.
Někdo by mi mohl vytknout, že film přeci není o tomhle. Že hlavní přeci byla hospodářská krize, rodinné konflikty a tak dále. Pro mě to byl pouze básník s dívkou v cylindru.
Možná že jsem měla navlhlé oči a nevím z čeho. Možná že jsem věděla, že přijde válka a změní všechno. Možná proto, že ta malá drzá holka přestane toužit po básních a opustí je. Možná také proto, že jsem seděla doma a byl rok 2008, a já tak moc chtěla sedět doma v roce 1930. A taky možná proto,že…
…že jsem v tu chvíli přesně věděla, co chci. Viděla jsem to. Tak moc mi to připomínalo něco, co jsem nikdy nespatřila, ale jako bych to měla na očích každý den. Kajda mi tak moc někoho připomínal a já bych dala ruku do ohně za to, že jsem ho osobně ještě neviděla, ale přesto přesně vím, kdo to je. Nebo jsem ho viděla? Ano, přiznám se, v tu chvíli jsem milovala šestnáctiletého Lukáše Vaculíka, co hrál toho šťastného básníka. V tuhle chvíli jsem si naprosto jistá, že tygr přijde se všemi těmi radostmi, s tím skákáním v dešti, s básněmi, a to hodně brzy.
Lásky mezi kapkami deště spolu s dříve uvedenými dvěma filmy dokreslují dokonale mou osobu. Nedokázala bych se nikdy přesněji popsat. Můžu každý den psát několik básní o mě, o mých pocitech, o mých touhách, můžu psát svůj veřejný deník, můžu vám udělat žebříček svých nejoblíbenějších věcí, můžu vám říct slovy všechno o mě, ale když ten Kachyňa to prostě uměl říct lépe v tom dvouhodinovém filmu.
To asi stačí.